Zděděné a prosté (pravdy)

Babiččiny tvarohové knedlíčky jsou jedním z těch jídel, která po vložení do úst rozehrají jemnou hru vzpomínek. Úsměv na rtu, nostalgické snění, slza na krajíčku. Přijde na to. Skládám si film z jednotlivých obrazů a vůní a nemůžu se nabažit těch chvil, které mne šoupnou o pár let zpátky. Lidská paměť je fakt neuvěřitelná, ale až srdce dodává vzpomínkám tu skutečnou hloubku.

 2 zelené tvarohy, 2 vejce, 6 PL strouhanky, 6 PL dětské krupičky, 6 PL hrubé mouky. 

Promíchat hezky ručně, vyválet dva hady a z nich krájet špalíčky, které jsme později ušoulali do kouliček (tuto fázi jedině navlhčenýma rukama, žádná mouka "aby se těsto nelepilo na ruce"! Nikdy!!!). V Hošťálkovech byly nejčastěji podávány s čerstvě otrhaným rybízem a domácím tvarohem, což byla opravdu neskutečná mana. Tvaroh, kyselý rybíz a cukrová peřinka, to vše zalité rozpuštěným domácím máslem. Kombinace neuvěřitelná. Tyto knedlíčky nejsou žádným extra kouskem, je to jídlo prosté a nenáročné, ale pro mne už bude navždy patřit k nezapomenutelným a nepřekonatelným kulinářským počinům. Už jen pro tu jejich historii, pro to, s kým vším jsme se nad nimi u jednoho stolu smáli.

Dnes ráno v kuchyni, kousky duhy, vlahý vzduch.
V hlavě pusto, srdce ve svěráku, ale vzpomínky nutily do úsměvu.
Strejdo, šťastnou cestu...

Hrdinům

 Vše předurčovalo dnešní den k tomu, aby byl perfektní. Dokonalý. Nezapomenutelný. 

A ač v té "naší" realitě, kterou jsme si odžívali tady a teď, běželo všechno jako po drátkách, myšlenky mi stále ubíhaly na smutný Sever. Dnešek tak v mých vzpomínkách bude už navždy hlavně tím Nezapomenutelným. Bohužel.

Zaměstnávat hlavu, tělo i srdce. Na tůře jsme mj. sbírali pampelišková poupata. U nás momentálně ideální čas, jsme letos ve skluzu. Květy si dávaly načas, čekali jsme strašně dlouho...

Hláška z dnešního trika pro slavícího taťku má svou pětiletou historii. 

Tříletá B cestou z koupelny: "Tati, vezmi mi ty rifle z žebříku." 

Táta: "Vezmi si je sama, proč já?!!"

B: "...protože ty jsi můj hrdina!"

 

Tátové bývají hrdinové. Ať jde třeba jenom o nošení riflí z topení, oni to vždycky zvládnou nejlíp. Stejně jako cokoliv jiného.

PS: ♥ na Severu.

Jarní impulsy III.

Nojo, nedá se jinak, s jarem na nás opět padla stará pravda "Všude dobře, tak co doma", sjíždíme mapy a pak hezky naživo nasáváme okolí. To je pecka, znát kraj, kde člověk žije. Přeborníkem na to byla moje babička, do vísky, kde strávila většinu života, se s dědou mohli přistěhovat v nějakých jejích dvaceti letech, možná. Měla tam prochozený každý kopec a když jsme v lese sešli z pěšiny, absolutně nehrozilo, abychom zabloudili. Krása. Ona prochodila pohraničí s Polskem, my pracujeme na tom Slovenském. Domov vrytý pod kůži, do puchýřů, do srdce. Kamínky vzpomínky.

Děti útěkáři. Užívali lesa na plné pecky. Listnatý se pomalu probouzí k životu, mladé lístky se opatrně rozvírají a ta jejich šťavnatá zeleň je prostě skvostná (a to zelená není rozhodně mou oblíbenou barvou). Dole u potoka už to jelo, sasanky, petrklíče, plicníky, orseje, violky, dymnivky, blatouchy, devětsily už odkvétající...

Majka fialová a stehenáč, asi:o) Majka je zajímavá tím, že má oproti jiným broukům zkrácené krovky a tím pádem obnažený zadeček. A krásně temně petrolejovou barvu (petrolejová rozhodně je mou oblíbenou barvou), determinoval ji jistě nějaký muž, proto ten zavádějící název s fialovou:o)

 Sasanková romantika.

 Ogárek útěkář, ano, už zase. On už je takový ♥

 Při návratu do Pozděchova jsme samozřejmě nutně museli nahlédnout na právě probíhající pouť. Naštěstí byl J už dostatečně unaven a B silně motivována blížící se tradiční, té u Moravy, že se spokojili s cukrovou vatou a spořádaně zamávali. Překvapili, potěšili. Poslední dobou je totiž jejich mottem - Revolta!, mám pocit...

Jarní impulsy II.

  Dnešní dopoledne patřilo Chladné studni. Procházka laskavá. Lesem vede stezka, tak jsme šli poměrně nerušeni, ono těch aut přes Barák nejezdí nijak extra (a v zimě to bývá zdaleka nejlepší). J si při pohledu shora myslel, že silnice je voda a byl řádně překvapen, když se po hladině přehnalo auto:o) Pak už naštěstí šedá čára zmizela z dohledu i doslechu a jediné, co velelo k aktivizaci, byl Ogárkův jásot/výkřik/sešup z kopce, nejlépe do stroužky s vodou. Je to rarach. Díkybohu.

Na zdraví! Vaše...

Jarní impulsy

 Jaro už polehoučku tepe nesmělými impulsy i u nás. Čas od času, třeba zrovna včera. Využili jsme slunka a taťkovy odpolední a šli se dopoledne projít tam, kudy v sobotu proudily davy. Zlobivé stehýnko pak sice vznášelo námitky, že ono se muselo trápit ve škole, ale myslím, že to zbytečně dramatizovala, hérečka...

Šál je hotový, krásně od toho větru voní. Jó, jaro, to je síla...

Kofeinový relaps

 Na počátku dnešního jitra bylo tohle včerejší presso. Když jsem si kafe připravovala, kohout na hladině mne ujišťoval, že věci jsou tak, jak mají být. Vyždímaným pohledem jsem jej sledovala a intenzivně vnímala ten kolotoč v hlavě, hotový řetízkáč. Velký. Po dlouhých třech měsících jsem slastně smočila rty v kávové pěně a říkala si, že jeden malý hřích v porculánu mi momentálně istoistě udělá tuze dobře. (Pozn. red.: Abyste rozuměli, já, starý kofeinový závislák, jsem s kávou tak před třema měsíci sekla. Cítila jsem, že je ta pravá chvíle poslat tuto závislost k šípku. Pravda je taková, že jsem asi tak dva a půl měsíce prakticky prospala, ale vypadá to, že z nejhoršího jsem venku.) Skutečnost včerejší noci byla prozaická jako facka. Dvě hodiny spánku a pak oči jako sůva. Ráno už od půlnoci. Kofein v mém těle asi po třinácti letech opět zabral. Gut. Absolutně živě se mi vybavilo první setkání s Maté, dopadlo to obdobně:o)

 Noc lákala zavrtat se. V obýváku jsem chvíli seděla a čekala, jestli mne postel nenaláká zpátky do patra, ale ani náhodou. Hodila jsem do sklenky šumák, vytáhla z krabice Geishu a začala konečně dělat taky šál pro sebe. No jo, idelální projekt nadcházejícího léta, das ist logisch. Jájovina jako vyšitá.

 Odpoledne vypečené houstičky s mrkvovou pomazánkou (2 velké mrkve najemno, pomazánkové máslo, 1-2 stroužky česneku, hrst nastrouhaného tvrdého sýra, špetka soli) a pak už jen techtle-mechtle s rounem, provázkem a březovým věnečkem. Spát se jde dneska s kuřaty. A bezkofeinově...

(Až přijde jaro, bo tu furt leje a je šedo nehorázné, půjdou motýli na jabloňku. Těšim! Mmch, tito motýlci jsou zjednodušenou verzí těch z naší oblíbené knížky.)

Užijte týden!

Flower power

  Nejlepši na hortenziích - ano, hyacintech, Pondělí - je jejich druhý dech. Když neuvěřitelně dlouho kvetou, provoní vám celý pokoj a v okamžiku, kdy už se pomalu smiřujete s tím, že celá tato krása je pomalu, ale jistě na ústupu, objevíte v listoví další, dosud uzavřená květenství. Blaho totok. Letos jsme s B uvadající kvítky opatrně  otrhaly a daly sušit do misky. Jednak stále hezky voní, takové jednodruhové potpourri, druhak holky v létě tvoří "parfémy", jakože nechají louhovat okvětní lístky růží, květy levandule, smrkové jehličky, pampelišku pro barvu, pár stébel trávy a to vše nechají pár dní ve vodě. A samozřejmě tajné přísady. Řekla bych Vám, ale sama nevím. Výrobní tajemství, chápejte.

Taky jsme s Ogárkem vytáhli stroj a já k velké úlevě zjistila, že stále funguje. Gut. Máme totiž po mamce nádherný masivní šestiúhelníkový stůl (rozložitelný na osmiúhelníkový), ke kterému je šest masivních židlí (s konstantním počtem šesti ks, žel B-hu). Sedáky byly v dost kritickém stavu snad když už se ten nábytek v bazaru pořizoval. Rozvrtání až na molitan mají každopádně na svědomí kuřata, konkrétně jeden malý záškodník mužského typu, který nenechá na pokoji nic, co by teoreticky mohlo skrývat nějaký poklad. Tož chlopek. Dosud jsme to řešili různými přehozy, ale tak trochu dost už mne to štvalo. Dost dost. Když mi mužova mamka nabídla tuto retro látku, bylo rozhodnuto. Už jen pro tu vzácnou shodu medově hnědé květeny na látce a dřevěného korpusu židle. Prozatimní řešení, než zbudou penízky na nějaké reprezentativní řešení hodné čalounického mistra. Jakože profíka. Možná:o)

Příjemné finále týdne, zítra pátek alias pátulíneček, jak říkává náš těžce pracující kamarád - ouřada:o)